CSRD po Omnibusu: vypadnout ze scope neznamená přestat měřit

Balíček Omnibus, který schválil Evropský parlament v prosinci 2025, byl zveřejněn v Úředním věstníku 26. února 2026 a platí od 18. března, splnil svůj slib zjednodušení: firma nyní podléhá CSRD jen tehdy, pokud zároveň překročí 1 000 zaměstnanců a 450 milionů eur obratu. Podle Komise tak ze scope vypadává zhruba 80 % firem, na které se směrnice původně vztahovala.

Zjednodušily se i samotné standardy: Komise 3. července 2026 přijala akt v přenesené pravomoci s revidovanými ESRS, které snižují počet povinných datových bodů o více než 60 % (celkově o více než 70 %) a náklady na reporting snižují nejméně o 30 % na firmu, s účinností pro účetní období začínající 1. ledna 2027 a později. Pro tisíce středních firem, které se na reporting připravovaly, je pokušení obrovské: nechat toho.

Takový výklad by ale byl zavádějící. Velké firmy, které povinnosti podléhají nadále, musí dokumentovat svůj hodnotový řetězec, a tento požadavek se přelévá dál: jejich dodavatelé, byť mimo regulatorní scope, zůstávají v obchodním scope. ESG dotazník odběratele nahrazuje směrnici, s jedním podstatným rozdílem: nepředem neupozorňuje, ale podmiňuje zakázku.

K tomu se přidávají banky a pojišťovny, které udržitelnost zahrnují do svých podmínek, a veřejné zakázky, které ji bodují. Právní povinnost se tedy zúžila, fakticky vynucovaný požadavek se naopak rozšířil.

Omnibus se nezastavuje u reportingu: zmírňuje také směrnici o náležité péči (CS3D), a to zúžením jejího rozsahu i harmonogramu. Základní logika ale zjednodušení přežívá: největší hráči zůstávají odpovědní za svůj hodnotový řetězec, a budou tedy svoje dodavatele dál oslovovat, ať už jsou ve scope, nebo ne.

Pro firmy, které ze scope vypadly, navíc EFRAG prosazuje dobrovolný standard, zamýšlený jako společný jazyk mezi malými a středními podniky a velkými odběrateli. Signál je jasný: povinný reporting ustupuje, standardizovaná data o udržitelnosti se naopak stávají lingua franca obchodních vztahů.

V praxi nákupní oddělení povinných skupin zjednodušují své dotazníky pro dodavatele podle revidovaných standardů, banky zahrnují udržitelnost do úvěrových kritérií a veřejné zakázky ji bodují ve výběrových řízeních. Tři kanály, jeden důsledek: průměrná střední firma bude ročně odpovídat na desítky ESG požadavků.

Bez interní základny měření se z každého dotazníku stává projekt: data se znovu sbírají, znovu odhadují, čísla se pak od klienta ke klientovi liší. Skrytá cena „více volnosti“ může nakonec převýšit cenu samotné povinnosti, pokud si firma jednou provždy nesrovná svá data.

Racionální pozice pro střední firmu není ani reportingová továrna z doby před Omnibusem, ani rezignace: je to měřená a přiměřená ESG vyspělost, ze které lze na požádání vytěžit přesně to, co požaduje klient, banka nebo veřejná zakázka. Vědět, kde firma stojí v oblasti energií, emisí a dodavatelského řetězce, aniž by na to musel pracovat tým na plný úvazek.

Přesně to umožňuje referenční rámec vyspělosti: nejdřív strukturované měření, reporting až jako vedlejší produkt, v požadovaném formátu. Omnibus zrušil povinnost sdělovat úplně vše, nezrušil ale potřebu to vědět.